Proč jsem nenechala vyřvat?

Přišlo mi to nefér. Cítila jsem se neschopná. Kamkoliv jsem se synem přišla, všude byl nejhlasitější a nejuplakanější miminko ze všech. On ale jen nepoplakával, ale uměl okamžitě přejít do srdceryvného řevu s dušením a fialověním. Křikem se dožadoval kojení téměř každou hodinu. Křikem nám vysvětlil, že jednorázové pleny jsou na vyhození i po jednom učůrnutí a nejhorší, co mu můžeme provést, je položit ho do kočáru nebo postýlky.

Bylo mi smutno, když jsem poslouchala, jak jiná miminka mají režim. Jak se kojí po třech hodinách, po třech hodinách se přebalují a po odložení do postýlky samy usínají.

Proč zrovna moje děťátko je tak citlivé?

Po několika rozhovorech s maminkami hodných miminek mi to došlo, když jsem po několikáté slyšela: "My kojili a přebalovali podle režimu a nechávali v postýlce. Několik dnů nám dítě plakalo, ale pak bylo hodné a my měli klid."

To "hodné" dítě také dřív bylo "zlobivé" a více či méně ohlašovalo že má hlad, mokrou plínu a chtělo být v kontaktu s matkou. Když ale na tyto potřeby nikdo nereagoval, dítě přestalo nepohodlí ohlašovat a stalo se "hodným". Takové dítě je ale stejně zlomenou osobností jako cirkusový slon.

Sloni v cirkuse se často přivazují řetězem pouze k malému kolíku zatlučenému několik palců do země. Vypadá nepochopitelně, že tak majestátní a silné zvíře může být uvázané k tak drobnému kousku dřeva. Slon má přeci sílu vyrvat celý strom a takový kolík pro něho nemůže být žádný problém. Ovšem slon ho nevyrve, protože je tak "vycvičený". Připoutali ho ještě jako slůně. Několik dní pak bezvýsledně zkoušel ze všech sil kolík vytrhout a utéct. Neměl však dostatek síly a tak se přestal snažit. Nyní i jako dospělý slon věří, že to nezvládne a co je horší, on už to ani nezkusí.

Miminko se rodí s vrozenou touhou komunikovat své problémy. A já jako matka, když slyším jeho pláč, mám vrozenou potřebu ho utěšit. Tyto dva fakty často zůstávají v pozadí za doporučovaným režimem. Přitom dítě není stroj, ale člověk. A ruku na srdce kolik z nás se skutečně pravidelně stravuje a chodí pravidelně spát? A pokud je tedy dítě člověkem, proč se veřejnost domnívá, že ho trápí jen hlad, znečištěná plína, zoubky nebo prdíky? Jistě má i spoustu dalších problémů, bolení a strachů, které na mě chrlí jako vodopád. A tak po tom co se ujistím, že je v suchu, nemá hlad a nepotřebuje čůrat, jsem prostě jen s ním. Zpívám, chovám, kojím a trpělivě naslouchám. Pokud pláče, chápu, že skutečně není něco v pořádku, ale ne každý problém je v mých silách vyřešit. Představuji si sebe jak rozzlobeně křičím, jak mě v práci naštvali a svoji maminku, jak mě usazuje do pohodlného křesla a vaří mi čaj. To, že matka poslouchá nářky dítěte přeci neznamená, že je neschopná ve výchově.

Až příště budu sedět v čekárně u lékaře a mé děťátko bude zase nejuplakanější ze všech, uvědomím si, že je dobře, že se mnou komunikuje a doufá, že s jeho nepohodlím něco udělám. Znamená to, že mé dítě je pořád ještě slůně co věří, že dokáže vytrhnout kolík ze země. A pokud jeho víru nezlomím, vyroste z něj silný slon – sebevědomý člověk, který bude držet svůj osud plně v rukách a nestane se jen nečinnou obětí ve víru života.